Příběh číslo jedna

Ona je ještě dítě. Blonďatý andílek. Malá holčička s velkým srdcem. První třídu má za sebou. Ještě v sobě nehodnotí. Ani sebe ani druhé. Ještě se úplně nezapouzdřilo Ego samo v sobě. Ještě tam je dětská čistota. Přesto, že už prošla ošklivým rozvodem svých rodičů, bydlí s prarodiči, není se svým bráškou ani s maminkou. I přesto je pořád šťastná.

Léto. Prázdniny. Červenec. Hřiště před domem. Laskavá stará paní jí učí poznávat kytky. Říká ji jejich jména. Říká jim bylinky. Každá je na nějakou neduhu. Každá je prý živá a nese v sobě informaci. Mladší brácha si hraje s partou starších kluků kousek opodál. Má ho hlídat. Má na něj dávat pozor. Občas koukne směrem k hřišti, a přitom pořád naslouchá té laskavé ženě. První myšlenka… byl na mě někdo někdy tak hodný? Druhá myšlenka… Proč moje babička pořád křičí a děda skoro nemluví? Proč nebydlím s maminkou? Rána! Křik a pláč bratříčka. Utíká k němu. On leží na zemi a na něm fotbalová branka. V ten okamžik se všechny děti snaží branku zvednout. Podaří se. Co teď? Bráška pořád pláče. Trhá jí to uši. Zvedne ho do náruče a vyráží směrem domů. Není to přeci tak daleko. Od hřiště je kousek dvůr, a tam jsou přeci ostatní maminky s dětmi. Nepřemýšlí o tom, že je sama hubená a malá. Nepřemýšlí o tom, že tak malá nemůže donést o tři roky mladšího bráchu až domů, do čtvrtého patra bez výtahu. Neví, že to je od hřiště skoro pět set metrů.  Z lásky k němu to dělá. Nemyslí. Nikdo jí nepomůže, všichni jako by neviděli. Občas se zastaví, položí ho na zem a čeká, než nabere sílu. Pak ho zase zvedá a jde dál. Někdo jí otvírá dveře od domu. Výtah nejede. Z posledních sil ho dotáhne domů. K mamince. Do bezpečí. Dokázala to. Je to hrdinka.

Nemocnice. Nemocniční chodba. Křik brášky. Pláč maminky. Ona ale pořád nepláče. Z nějakého důvodu je klidná. Myslí na všechny. Na maminku a brášku a na to, jak je miluje.  Pak je tam pán v bílém plášti, Je to pan doktor. Baví se s maminkou. Pak se podívá na ní a usměje se a odchází pryč. Obě odjíždí domů. Bez brášky.

Je středa ráno. Jupíí! Bráška je doma. Nohu má v podivné hmotě, které se říká sádra. Konečně je po dlouhé době zase doma. Tolik se těšila. Tolik ho má ráda. Tak moc jí chyběl. Maminka ho nechala na rozkládacím gauči v obývacím pokoji. Bude s ní teď spát. Taky by moc chtěla. Ale nemá přeci tu zlomenou nohu a taky nebyla tak dlouho v nemocnici. Je tam i maminky nový pán a babička s dědou. Všichni se radují a všichni mu přinesli tolik dárků. A dokonce tu výbornou čokoládu. Tu nejlepší na světě. Má modrý obal a jsou na ní kytičky, které se jmenují Kopretiny. To ví od té staré hodné paní. Taky by jí chtěla. S dětskou upřímností řekne slova směrem k bráškovi: „Ty se máš, já bych tu čokoládu taky chtěla“ Věta z nějakého, pro ni neznámého důvodu, velmi rozzlobí maminku. Křičí na ni, že je nevděčná, že její bráška přišel z nemocnice, kde nic nemohl. Zlobí se na ni, že ona mohla být venku, hrát si a on ležel dva týdny na zádech s nějakým závažím na noze. Jedl prý blafy. Nikdo za ním nemohl, protože byla nějaká karanténa v nemocnici. A maminka jí ještě řekne, že je sobecká a ať jí jde z očí. Jak má ale odejít z očí?

Jde do pokojíčku. Nechápe to. Nerozumí, co se stalo. Třetí myšlenka… Maminka mě nemá ráda! Má asi radši brášku. A proč? Čtvrtá myšlenka … Budeš si muset lásku zasloužit. Nejsi hrdinka. Vždyť je to všechno kvůli tobě. Kvůli tobě má zlomenou nohu. Ty jsi ho neohlídala. Pátá myšlenka … Nikdy nebudeš dost dobrá!

Příběh číslo dvě

Ona už je dospělá. Blonďatá je pořád. Půl století má za sebou, ale ta malá holka je v ní pořád. Na poli života hraje mnoho rolí. Včetně té jedné.  Role matky. Role, na kterou nikdo nedostaneme žádný manuál, stejně jako na všechny ostatní. Tu, kterou chtěla hrát líp než její maminka. Jak jen se tenkrát mýlila. Krásná role, která skrze zkušenost vede tam, kam všichni směřujeme.

Po dlouhých letech stále se opakujících nedorozumění a hádek se svojí maminkou, po mnohých odloučeních a opětovných setkáních. Po vzájemném odsuzování a nerespektování, došlo před pár lety z její strany k od-puštění a po-chopení. Puštění zloby, bolesti a pocitu křivdy. Chopení se života a respektu k sobě i druhým. Skrze zkušenosti života otevřelo se poznání ruku v ruce s klidem a odevzdáním se proudu existence. Ale jakékoliv poznání a pochopení, je třeba stvrdit praxí. Je to jako razítko o absolvování maturitní zkoušky a někdy i vysokoškolský diplom ze života.  Jak v nebi, tak na zemi. Jak v duši, tak i ve hmotě. Vše se vším souvisí. Myslíme si, že lží a přetvářkou skryjeme naše záměry a skutečné smýšlení o světu a druhých. Jak hluboce se mýlíme! Nic nelze skrýt a utajit. Hmota ví o všem stejně jako Duch a duše. Služebník hmoty ví o našich slabostech, přáních, myšlenkách…  A tak tedy příběh druhý:

A najednou to tam bylo. Bez úsilí, očekávání a proseb. Nevyslovitelná laskavost, soucit a všeobjímající láska k mamince.  Po tolika letech cítí klid. Naplnění. Blízkost. Zmizela křivda a nastoupilo pochopení i přijetí zároveň. Najednou ji zvládne obejmout. Políbit i  pohladit. Bez toho stažení, které vždy cítila. Bez toho odporu k ní. Jak je to najednou jednoduché. Jak je to osvobozující. Jaká to blaženost bytí.

Vztah nabral jiný směr. Otevřené hovory provázely slzy i smích. Respektování pohledu druhého a skutečná důvěra. Nastoupila radost ze setkání a vděčnost za chvíle s ní. Za to poznání. Za možnost, že tady ještě je. Za život.

A tak jako v pohádkách je ukrytá velká pravda a za každým zlem je odkryté dobro. Tak i v hmotném světě všudypřítomná energie světlonoše, hlídá karmický řád. Světlonoš vstupuje do našich životů, aby vykřesal z kamene diamant.  A proto sláva těm pohádkám, kde se praví že čert nikdy nespí😊A ona energie se ozvala. Přišla nečekaně. S velkou razancí a se záměrem ublížit. Nebo byl záměr prověřit? Potvrdit, jestli si Ego neulítlo na falešné pravdě…? Ať soudí Bůh, kde pravda jest.

Další středa ráno. Telefon vyzvání a na druhém konci se po zvednutí ozve maminka. Ten tón zná. Je v něm strach až hysterie. Zvláštní vztek až temnota se začíná hlásit o slovo. Bratr má problém se zuby. Musí na reoperaci. A je to tady. Maminka dokola přidává na smyšlené tragédii. Z dospělého muže, otce dvou dětí, během pár chvil udělá chlapečka. Chudáčka a oběť. Už chybí jen srdceryvný pláč. Ona ale necítí žárlivost, ani vztek na něj. Ani na maminku. Jen klidným hlasem opakuje, že to vše zvládne, že to není nic hrozného, že je dospělý. Vždyť ho i dokonce uspí, ač to není nutné. Uklidňuje ji: “ Mami nic neucítí. Není to tak hrozné. Vždyť si vzpomeň na mě, před 15 lety. Ten nádor v čelisti. Co vše jsem musela podstoupit a vidíš, vše se zvládlo“

Přichází smršť. Reakce zla. Pozoruje a je tichá. Opět ta slova srovnání. Vyzdvihování jeho, ponižování jí.  Vyjeví se jí ten 40 let starý příběh. Stejná středa. Jako když se dívá na film. Uvnitř je pořád ticho. Jen malinké bodnutí v hrudníku a vnitřní hlas jako by pravil:“ Vidíš, zase jsi druhá a vždycky budeš. Miluje Tvého bratra víc než Tebe.“ Uvnitř vládne nadále klid. Vždyť je to jedno. Budiž tomu tak.  Miluji je oba. S lásku budu druhá nebo třetí. V ten okamžik cítí tlak zezadu i uvnitř hrudníku, zvyšující se horkost a nepopsatelný přísun energie. Má pocit, že už to neunese. Jako by se rozlévala horkost a neskutečná síla s blažeností do celého těla. Vytrysknou jí slzy. Slzy lásky, štěstí a vděčnosti. Už není slov. Není totiž co dál vysvětlovat.

A tak se zastavte a podívejte se do svých životů. Prohlédněte si své příběhy. Nechte věci, ať dojdou ve správný čas. Nechtějte být jiní. Přijímejte vše, jak je, ale zároveň konejte každý den. Buďte bdělý a mějte srdce otevřené. Smějte se sami sobě. Každý den je dar a nové poznání. Nejsou totiž žádné obyčejné chvíle ani obyčejní lidé. Každý jste neobyčejný 😊

S láskou Ona