Den co den, minutu za minutou, v každém nádechu a výdechu jen někdo – z pozice osobnosti – může mít pocit osobního zážitku, jež se ho dotýká.  To, co skutečně jsme, je neměnné a ničím dotčené Nic z kterého je Vše.

Denně bude procházet bytost o-čistcem, denně bude zažíváno z pozice programových nastavení u-trpení! Tak to je. Mysl vtahuje, pouští, zkouší, dává i bere, hraje, manipuluje, vytváří představy, přání, touhy, zastrašuje i pokouší. Prochází různými vrstvami poznání. Chvíli ji baví to a pak zase ono. Neumí zastavit. Mysl je tvorbou světa. Bůh je vším – i tou tvorbou. Tedy i myslí. Bůh je smutek i smích, láska i nenávist, světlo i tma, porod i skon, všechno a nic…

Každý den si mysl hraje. Na vědomost i Ne… .-) Na vševědoucnost i hlupáka. Chce věřit v karmu a smrtelný hřích. Vzápětí předkládá požitek a pak přijde žal. Dává představy mateřství, úspěchu, inteligence a podstrčí touhu a chtíč. Vzápětí odejme vše, co bylo dáno. Nastaví vinu a trest. Poníží a zhodnotí sebe sama. Pak se obhájí a najde už tisící řešení, jak z toho všeho ven.

Chvíli je jí příjemné věřit na horoskopy. Pak se uchýlí ke kartám, projde si regresí a po ní channelingem. Všechna náboženství světa, ateismus i skepse, asketismus i obžerství na všech úrovních života, tituly a bohatství, chudoba, deprese, slast, odpor i přijetí. Tím vším a tisíckrát víc, umí být. Vždyť je tvůrcem této reality.

A v tom všem se skrze vnitřní, tichý a neslyšný hlas ducha, rodí vědomí skutečnosti Života! Toho, co je TO.

Jak osvobozující je prozření, jak bolestné a těžké je kráčet cestou odevzdání a přijetí sebe samé/ho. Jak slastné je vejít do náruče principu a jaké je ukřižovat se skrze lásku v Život…

Teď a tady je to vše v jeden jediný okamžik. Není osvícení a není osvíceného. Není totiž nikdo, kdo by byl osvícen…

Přes veškeré ztotožnění se s rolemi svých životů, každý je součástí celku a osvícení již teď.

Všichni jsme součástí všech a každým okamžikem se rodíme a umíráme současně. Všichni jsme lapeni na okamžik realitou do světa iluzí a snů a tím se stáváme odděleností. Není proč ani proto. Dualitní stav mysli je nekonečný. I Bůh je nekonečný, ale člověk je konečný. Nikoliv to, čím je ve své podstatě.

Oko nemá možnost uzřít sebe, dokud nepohlédne do zrcadla. Každý se může uzřít skrze oči druhého. Skrze zákon přitažlivosti a sychronicity.

Není možné nikam vstoupit ani vystoupit. Přesto programy vtahují do děje podle tendencí stavu mysli jedince znova a znova. Jakýkoliv boj s ní je předem prohraný. Chvíli to vypadá jako výhra, pak remíza a vzápětí šach a poté i mat. A znovu se roztáčí děj poznání.

Častou otázkou je, co s tím…? Co mám dělat…? NIC a zároveň vše! Konat v každém okamžiku skrze to, co je v daný moment silnější. Stát se pozorovatelem svých skutků. Uvědomovat si každou vteřinu vše a nechat věci, ať se stanou.

Nechtít vyhrát, ale ani se nevzdávat.

Být jako děti, které v každém okamžiku v úžasu nad zázrakem světa, jsou Malým princem, liškou i květinou.

Skrze pero Antoine de Saint Exupéryho je možné to: „Až si budeme vědomi své úlohy, byť zcela bezvýznamné, pak teprve budeme šťastni“.

Dodává se, že štěstí je stav mysli a mysl je Bůh a tam není stav ničeho… neboť již není nikdo, jež zažívá v oddělenosti od Boha stav štěstí či ne-štěstí .-)

S láskou A…